Jak vlastně o hře/libovolném produktu říci, že je v zásadě neskutečně debilní a plytký, když recenzent právě toto v záchvatu předstírané velkorysosti považuje za plus? No přece ultimátním souslovím „hra si na nic nehraje“! Jak krásné.

„Čím se má hra lišit od soudobé a budoucí konkurence? Hlavně tím, že si na nic nehraje. Je to zkrátka fantasy MMO se spoustou ras, povolání, hrdinů, princezen, draků a jiných příšerek, které je primárně stavěno pro PvP hraní po vzoru Ultima Online.“ – Švédové chystají first-person MMO Mortal Online, hrej.cz

„Jasně, namítnete, ale Gears of War si přece „na nic nehraje“. Je to klasická akční hra, a ta přece žádný velký příběh nepotřebuje, nemusí být koneckonců zasazena ani do originálního prostředí. Hlavně že si v ní pěkně zastřílíme“ – Gears of War: řeka blbosti přetekla, hrej.cz

„Nekompromisní řežba, která si na nic nehraje a od začátku sází na svou jedinou kartu, což se jí vyplatí.“ – Ninja Gaiden 2, hrej.cz

„The Wheelman si na nic nehraje a do hry přichází s tím, co nabízejí klasické hollywoodské blockbustery: jednoduchou a pěknou podívanou, svižnou hratelnost a nějaké to klišé.“ – The Wheelman – Vin Diesel jako za mlada, doupe.cz

Přípomíná to ještě někomu pokrytecké výroky ve stylu „Nó… je sice malej a blbej, ale náš“? Spíš člověk čuje neschopnost autorů vypořádat se s tím, že je může bavit něco v zásadě tak blbého, a následně o tom zajímavě poreferovat. A tak z té blbosti hry udělejme přednost (jen pozor na to, aby se ze samé všeobecné vyčůranosti nezvedly hladiny vodních toků).

Přitom jako kdyby na hraní si bylo něco špatného. Na tom hraní si (napodobování), které je pro mláďáta savců tak důležitou věcí, připravující je na život dospělého jedince. Hraní si má užitek větší, než se na první pohled zdá.

A tak klidně ať si The Path hraje na vysoce umělecký počin, ačkoliv čerpá z tisíckrát převařeného lidového vyprávění, klidně a beze studu oceňujme na Bioshocku prezentované zajímavé ideje, ačkoliv byly již vysloveny někým jiným.Vždyť hry, respektive herní průmysl samotný, si jakožto děcko ve vývinu musí hrát jak jen to jde, chceme-li, aby skutečně dospělo.

Nebo můžeme rezignovat, přestat si na cokoliv hrát, o cokoliv se snažit a melancholicky přiznat, že já i ty, co čteš tento článek, si můžeme v tichosti sednout do kouta a tam zemřít, aniž by tím byl ovlivněn běh vesmíru, případně vesele tvrdit, že hry nemají na víc, než býti motivací pro pouhé bezmyšlenkovité mačkání knoflíků na ovladači. Nuda, n’est-ce pas? Trochu ambicióznosti nikdy neuškodí.

Celý článek...