Střílečka Singularity od Raven Software mě nadchla jako snad žádná First-person shooter za několik posledních let. Trik je v tom, že Singularity staví na ryzí zábavě, která se z tohoto typu her, nejen podle mě, ale i podle Cliffyho B., vytratila. No a Singularity se povedlo navrátit ji zpět.
Poznámka: Řeč je samozřejmě o single-playeru, hry v multiplayeru jsou zcela o něčem jiném.

Zábava je samozřejmě subjektivní věc, a já tu nehodlám nikoho přesvědčovat, že ta Singularity je lepší než hra XY. Zkrátka mé osobě tahle hra sedla, a tak to prostě je. Hnedle napíšu proč to, jen ještě dodám, že z objektivnějšího pohledu Singularity nevypadá jako cirkus nebo cukrárna, kterou si musí oblíbit naprosto každý. Singularity neobsahuje žádná samoúčelná cukrátka, ani se nesnaží vypadat jako největší bomba světa. Něco ale na ní je a jakmile se do ní dostanete, už v ní budete chtít zůstat napořád.

Takže co tu máme, pane doktore? Vážný příběh zahrávající si se sci-fi, osm deka je toho, a jedna zápletka s agentem, který se vydá na sovětský ostrov, kde si vědci hrají velice nebezpečnou hru se zákony fyziky. A na nás je zjistit, co se to na té Katorze vlastně děje.

Brzy se v kůži němého agenta Nata Renka dozvídáme, že nejen sověti budou padat k zemi pod tíhou našich nábojů. Experimenty za hranicí našich znalostí většinou končí tak, že se odněkud vyklube monstrum a ani tahle hra není výjimkou. Raveni je ale na nás neposílají jako útočící sršně, alespoň zpočátku ne, nýbrž si chvíli hrají s naší psychikou a taková scéna v knihovně jistě bude patřit mezi ty povedenější v historii napínavých počítačových her. Jakmile se přiblíží moment, kdy si na sršně, ehm, monstra zvykneme, ihned se mění situace a přilétává helikoptéra plná ošklivejch rusáků. Objevuje se nová zbraň – sniperka – a na chvíli tak měníme styl hraní, dokud se situace vymkne (co jste čekali) naší kontrole.

A opět se hra mění a náš nemluva se po dějovém zvratu ocitá na náměstí, kde je postaven před další unikátní úkol – nepřátelé využívají prostředí a hází na nebohého Renka, no vlastně na nás, výbušné sudy a my, ještě než nám úplně klesne energie směrem Austrálie, musíme najít cestu ven, která není označena žádnou šipečkou. Další následující moment mi připomněl první Diablo, kdy jsem pomocí kouzla Stone Curse zmrazoval dotěrné rytíře. Ne, že by se tu používala kouzla, to fakt ne – i když… náramek zvaný Time Manipulation Device by jako magické zařízení nezúčastněnému pozorovateli přijít mohl -, jde o to, že prostředí může využívat jak nepřítel, tak i my a střela do bomby s tekutým dusíkem udělá prácičku přesně takovou, jakou byste čekali.

A to jsem ještě nezmínil, jaká legrace se dá užít s TMD, které manipuluje s časem, zapomněl jsem dodat jakou hutnou atmosférou tahle hra přetíká, že ty strašidelné momenty jsou na úrovni horrorového filmu, jak se z těch zbraní dobře střílí, a taky to, jak ta absence sejvování dává hře jistej pocit volnosti, která hlásá: „kašli na ukládání a prostě si to užij.“ Zapomněl, ale vy zase nezapomínejte, že tohle není recenze. Tu bych stejně ještě napsat nemohl, protože Singularity teprve hraju.

Nechci to až moc natahovat, takže to zkrátíme. Zatím jsem ze Singularity dost nadšen. Kdo by to byl čekal, že First-person shooter může nabízet takhle fantastickou zábavu, hmm. Po obrovském zklamání z „devítkového“ a převelice nudného F.E.A.R.u 2 je Singularity takovou výhrou v loterii. FPS není mrtvé. Vivat!

Celý článek...