Vrátil se, aby nakopal další zadky. Nejdrsnější herní hrdina všech dob a největší PC osobnost, Duke Nukem, je konečne tady. Ale co to? Lidé nejásají tak jásitě, jak by se slušelo. Recenzenti házejí shnilá rajčata. Je na tom návrat Duka opravdu tak špatně? Nečekejte recenzi, bude to obhajoba hry, kterou jsem si šíleně užil.

Prvně je třeba říct, že jsem Dukův velký fanda. A ono to také dost o tom je, pokud někdo od začátku nechce Duka mít rád, nebude to asi celé moc fungovat. Někdo asi nepochopí skvělé fórky, narážky a přehnanosti, které jsou prostě super. Hra a vůbec Duke je často označován jako pubertální. Pubertální? Ale no tak, to jsme najednou takoví pokrytci? To opravdu hrajeme jen hry s příběhem od Shakespeara, kde každá postava má rodokmen, detailní anamnézu a psychologický profil na dvě knihy? Byly doby, kdy drtivá většina herních hrdinů neměla nic, než jméno a úkol zachránit svět. Pak se to označilo za klišé a teď musí všichni herní hrdinové mít bohatý příběh na pozadí a jsou pořád celí emo a zamyšlení, protože je čeká veliké rozhodování a nás morální ponaučení. Troufám si říct, že dnes je prozměnu klišé tady tohle. Hry si hrají na umění a někdy zapomenou to nejdůležitější – že jsou pro pobavení.

Začnu tím negativním. Toho totiž, ať jste slyšeli cokoliv, v Duke Nukem Forever moc není. Největší chyba Gearboxu byla v omezení na dvě zbraně naráz, nepočítaje další vybavení, miny a granáty. Zásobníky jsou taky až nesmyslně malé – nějakých 30 broků, 5 raket nebo třeba 200 ran do kulometu, který je spotřebuje raz dva. Volně ložené munice taky moc není a dopadnete tak, že si prostě berete a používate to, co nachystali vývojáři do dané lokace. Bossové jsou navíc z podivného důvodu imunní na cokoliv nevýbušného, brokovnicí ho tak nikdy nedorvete.

To je škoda, protože kamikazdce s pistolkou na bosse by byla velká legrace. Pro představu, zbraně mi chováním připomněly Doom 3. Ale je s nimi sranda a z původní sestavy nic nechybí. Automatické obnovování zdraví je potom těžké označit za chybu, zase tolik to nemění a ačkoliv jsem prvně cítil averzi, nepřekáželo mi to.

Druhá a v podstatě poslední chyba je ukládání pozic. Respektive neukládání – PC verze z nepochopitelných důvodů použivá konzolový model s checkpointy. Netřeba říkat, že ne vždy jsou checkpointy tam, kde bychom je potřebovali. Při dlouhých soubojích s bossy je to někdy velmi frustrující, zejména na těžší obtížnost, kde je umřít opravdu snadné. Ale budiž, přežít se to dá.

No a je to, to zlé máme za námi! Teď se vám pokusím vysvětlit, proč se mi hra strašně líbila a proč jsem si ji neskutečně užil. Někdo tvrdil, že je hra krátká – na Come get some obtížnost jsem hrál asi 19 hodin, což mi přijde na dnešní poměry paráda. Není to žádná free-roam akce a celou tu dobu jsem si na slovo stereotyp ani nevzpomněl, takže tady opravdu spokojenost.

Herní náplň je ovšem prostě skvostná. Jednak je tu Duke, jehož ikonizace celou hrou roste a roste. Občas utrousí nějakou tu vtipnou poznámku a narozdíl od některých mi humor opravdu seděl. Musíte se s Dukem sžít, on takový drsňák je, nemůžete to brát s nosem nahoru a tvrdit, že to nemá hloubku. To je jako říct, že horor je jen o lekání. No ano, ale o tom to je! Tak jsme to chtěli! Duke nemůže začít filozofovat o vesmíru, to by teda nešlo. Co se týče postav mimo Duka, žádná nemá moc velký význam ani životnost. Většinou okolní charaktery přispějí jen více či méně humornou smrtí – ale opět, Duke je hrdina, parťáka nepotřebuje. Akorát by ho někdo brzdil.

Herní prostředí je také super. Střídá se dost často, aby se člověk nenudil. A ačkoli není DNF graficky na úrovni benchmarku DX11, měli by si lidé uvědomit, že ne všechny hry musí mít textury na maximum. DNF vypadá téměř vždy k světu a plynule i na plné detaily. Scény s výhledem na město v pozadí nebo pohled ze dna jezera jsou některé momenty, u kterých jsem si prostě říkal wow, to vypadá dobře. A nemusí to mít teselaci. Nepřátelé jsou taky nápadití, už jen různorodost prasečích poldů předčí třebas celý Fear. Bossové jsou přímo úžasní, takové skvělé bossy jsem už dlouho neviděl. A je velká zábava je kosit, většinou jde dost o krk. Často se ani není pořádně kde krýt. Nemusíte ani moc řešit nějaké slabiny nebo předskriptovaný postup co kde ustřelit, prostě mu jen musíte ubrat dost životů a hurá na hřbet, utrhnout mu kus hlavy. Mimochodem, QTE při tom trhání hlavy jsou trochu rozporuplná, stačila by myslím jen předskriptovaná animace.

No a kromě střílení se toho v DNF dělá taky hodně. Dobrodružství v mikrosvětě po zmenšení, kde hopsáte přes gril po hamburgrech, odrážíte se od obraceček a bojujete s krysami. Projížďka v Monster Trucku a skoky přes propasti. Prolézání budovy prorostlé vetřeleckým hnusem. Fyzikální hádanky, souboje Duke vs vznášedlo, bourání zdí jeřábem a koulí… Pořád něco. To se dneska myslím taky tak často nevidí, taková hravost a blbnutí. Když je Duke zmenšený a jen pisklavým hláskem pípne „What the f*ck“, je to k popukání.

Tady bych se chtěl pozastavit nad jednou zajímavostí. Duke Nukem Forever se hodně podobá Half Lifu. Místy jsem měl pocit, že i HL hraju, vážně. Bedna s raketami a proti vám vznášedlo? Jízda důlním vozíkem? Hrátky s jeřábem? Je toho víc. A co je nejzajímavější, snad se všichni shodneme, že Half Life je jedna z nejlepších stříleček na PC vůbec. Všechny takovéto činnosti bavily. A teď ne? A nejde snad o to, že by Duke jen kopíroval nebo špatně napodoboval. Prostě je to místy podobné, podpis Gearboxu je tam očividný, to není na škodu. Ale dnes nad tím lidé ohrnují nos. Jakto? Někdo říká, že je to zastaralé. Ale co je to moderní hratelnost? V čem je safra problém?

A odpověď je možná po ruce. Je to bohužel smutná odpověď. Hráči se mění. Nejen osmibity, ale už i generace hráčů z dob Half Life 2 je stará. Dnes musí ve hrách všechno padat a neustále vybuchovat, aby měla úspěch. Všechno musí být emo a umělecké a filmové. Hra nesmí být náročná nebo snad dokonce po hráči chtít nějaké úsilí. Je to škoda, tahle (de)generace bude nakupováním dál podporovat úpadek hraní. Call of Duty 15 se bude pořád dobře prodávat a Duke Nukem Forever, hra dělaná prostě pro zábavu, plná vtipu, nápaditosti, hravosti, dostane špatná hodnocení. Výsledek? Další díl se ještě víc uzpůsobí mase. Duke dostane doktorát a bude mluvit spisovně, zbraň bude mít jen jednu, která bude sama střílet. Hráč jen jednou za čas před Kinectem zamává, až bude mít Duke urazit ufonovi hlavu. Bez kapky krve. A bio.

Celý článek...