Elizabeth from Bioshock Infinite DLC Burial at Sea

Tak a je to tu. Druhé DLC k Biohshock Infinite. Povedlo se? Na první arénovku (která nebyla vůbec špatná!) jsem zde napsal něco jako recenzi a když už jsem něco načal, tak to i dokončím. Burial at Sea byl už před vydání některými nařčen, jak bude recyklovat grafiku z prvního dílu, jak je herní doba krátká a že to prostě bude stát za starou belu. Naštěstí můžu s čistým svědomím říct, že to pravda není. Jako že DLC vůbec nemusím, toto jsem si užil maximálně.

Po spuštění vklouzneme do našeho starého známého bývalého pinkertonského agenta, který se s hučením v uších a krvácejícím nosem probouzí ve svém kanclu. A jelikož Infinite více než průměrně koketoval s multivesmírem, Booker je v Rapture, je soukromý očko a navíc je rok 1959. Do kanceláře vchází dívka představující se jménem Elizabeth. Má pro nás delikátní prácičku. Nalézt ztracené děvče Sally. Jak z Bookera později vypadne, byl to její opatrovník, ale ztratil ji, když se věnoval karbanu. Inu, starého psa novým kouskům nenaučíš.

Elizabeth je skoupá na slovo a své motivace k nalezení Sally si nechává pro sebe. Pouze vám řekne, že jistý umělec Sander „Fucking“ Cohen bude vědět, kde ztracená dívka je. První půlhodinku tedy podobně jako v Infinite bojovat nebudete. Místo toho se musíte dostat na Cohenovu uměleckou soukromou párty, což vyžaduje si obstarat pozvánku – masku. A pozvány byly jen některé vlivné osoby (vlastník galerie a dva obchodníci), což znamená nějak tyto osoby odlákat, vlézt jim za pultík a trochu se prohrabat v soukromých věcech. Kdo jiný by byl lepší volavkou, než Elizabeth.

Ta od Infinite zvážněla. Není to ta naivní dívka z Monument Tower, která chtěla do Francie. Je cílevědomá a i když si spoustu věcí nechává pro sebe, vytušíte, že je to přesně ta Beth, kterou jste na konci Infinite opustili. Umí skvěle otevírat zámky a trhliny. Když se Booker zmateně zeptá, co to má znamenat, odvětí mu, že jde o nový plasmid. A podobných narážek na její minulost si všimnete vícekrát.

Nečekejte ovšem, že uvidíte pád Rapture na vlastní oči. K přelomu nedojde. Než se dostanete do Cohenova klubu, projdete si nemalé Market Street a High Street, které jsou zaplněné dobře naladěnými občany města. Když kolem nich procházíte, zaslechnete spousty rozhovorů, brnkajících na nostalgické noty. Tu se hlouček lidí baví o Ryanovi, tamhle ti zase o Frankovi.

Vaši pozornost na sebe budou strhávat různé nablýskané obchůdky, restaurace a kavárny. Vše je plné různých detailů. V restauraci třeba číšník používá plasmid teleportace, aby rychle obsloužil zákazníky. Na pozadí vyhrávají retro pecky a i když můžete tento úvod hry proletět do dvaceti minut, je nad slunce jasné, že fanoušci zde stráví i klidně necelou hodinu. Hra vypadá skvěle a art decový design v Unreal 3 enginu jen září.  Až jsem si posteskl nad tím, jak úžasně by asi vypadal první Bioshock ve stejné technické kvalitě.

Na nějaké recyklované assety z prvního dílu zapomeňte. Modely byly znovu vytvořeny a potaženy textury ve vysokém rozlišení. Některé animace byly použity z Infinite, ale to je tak asi vše, čeho si všimnete. Na pozadí občas zaslechnete starý známý rozhlas, který vás láká do obchodů a na plasmidy (Jim: What’s the matter, Mary? You look like you could use a boost! Mary: I don’t feel so great. I’m dizzy, I’m nauseous, and sometimes I’m even seeing things that aren’t there. Jim: That’s just the Plasmid blues, Mary. You just need to slow down a bit on the splicing. Before you know it, you’ll be as right as rain. Remember, a smart Splicer is a happy Splicer.), ale to těžko považovat za násilnou recyklaci obsahu.
Ale město já právě na pomyslném okraji pádu. Zářivé obchody brzy vystřídá nám už dobře známá rez, voda a rozklad. A Spliceři. Cohen totiž ví, kde Sally je. Bláznivý umělec vás pošle do zničeného obchodního centra Franka Fontaina (kde se budete pohybovat až do konce). Je to systém tří oddělených budov, které na rozdíl od ostatních nebyly postaveny na mořském dně, ale vznášely se v moři nad dnem. Nicméně byly při válce dvou vellikánů uzamčeny a potopeny (odtud název Burial at Sea). Z Frankových přívrženců se stali Spliceři a těmi se budete při hledání Sally probíjet.

Staronových nepřátel není tolik, jako v původním Bioshocku. Nejsou tu například vůbec Pavoukoví Spliceři, Houdiniho Spliceři ani Nitro Spliceři. Po vašem krku půjde jen základní typ, který je ozbrojen chladnou zbraní nebo střelnou. Speciálním typem je pak Frosty Splicer, používající nový plasmid Old Man Winter, který je vlastně variací na Winter Blast z jedničky. S Big Daddym se střetnete jen jednou na konci hry. Jedná se o typ Bouncer (ten s velkým vrtákem) a překvapí vás novou dovedností. Umí vystřelovat svůj vrták a pak se jím přitahovat na delší vzdálenosti.

V průběhu DLC použijete několik plasmidů. Elektrický je Shock Jockey, ohnivý Devil’s Kiss a zmíněný mrazivý Old Man Winter. Bucking Bronco také neprošel změnou. Vymrští nepřátele do vzduchu, kde je lépe zpracujete. Posledním je Possession, který raritně rozmístěné kulometné věže převede na vaši stranu. Žádné hackování z jedničky se nekoná. Jinak žádné další plasmidy ani toniky nenajdete (ty trochu připomene oblečení, které si sem našlo cestu z Infinite). Vylepšení plasmidů funguje podobně jako u vigorů – tedy nákupem z automatu. Ceny naštěstí byly vzhledem k délce hry upraveny, ale přesto není žádná sranda si těch pár stovek vyhradit. Já osobně jsem si koupil jen řetězení Shock Jockey. Na nic dalšího jsem neměl prachy.

U zbraní je novinek více. Kolt vypadá jako Hand Cannon z Infinite, nicméně má jiný skin. Setkáme se znovu s Tommy Gunnem z jedničky a brokovnicí s poloautomatickou karabinou z Infinite (znovu jiný skin). Úplná novinka je pak Radar Range, který vypálí paprsek a zasažený nepřítel poté vybuchne. Limit dvou nesených zbraní byl smazán. Tento fakt ale není hráčovi dostatečně vysvětlen. Kolečkem myši totiž rolujeme pouze mezi dvěma posledně vybranými zbraněmi. A já celé DLC odehrál právě s nimi. Teprve pak mi bylo na Twitteru poraděno, že je definováno ještě tlačítko, které otevře kolečkové menu s výběrem (standardně E).

Samotné souboje prodělaly viditelnou změnu. Arény už nejsou tak obrovské a přestřelky chaotické. Obchodní dům je rozčleněn do menších částí. Venkovní mají často více výškových úrovní a krátkou Skyline smyčku. Na ni můžete vyskočit a útočit z ní skokem a Air Grabberem (konstanty a proměnné, jak podotkne Elizabeth). Interiéry obchodů jsou pak menší a občas je v nich samopalná věž, rozlitá hořlavina nebo trhliny. Taktické možnosti nejsou nijak velké, ale o něco větší než v Infinite.

Spliceři o vaší přítomnosti také nevědí. Hledí si svého a můžete tak na ně připravit nějaké plasmidové pasti, nebo se proplížit na lepší strategické místo. Rozhodně se nedá mluvit o stealthu jako třeba z Dishonored, ale přikrčení zde svůj smysl má. A když už je vaše pozice prozrazena, ti se střelnými zbraněmi si drží lehký odstup a rádi se kryjí za překážky. Navíc se objevují po menších skupinkách, což je po Infinite docela příjemná změna.

Když už mluvíme o možnostech taktizování, dalo by se mluvit i o nutnosti. Rozehrál jsem hru na těžkou obtížnost a skoro neustále jsem měl málo nábojů a evy pro plasmidy. Peněz totiž mnoho není a párkrát jsem i zemřel, což peněženku solidně vyluxuje. Pečlivě jsem tedy rozmýšlel, kdy je vhodnější skákat ze Skyline, kdy se připlížím a použiji Air Grabber nebo kdy vystřelím pár cenných nábojů (které mimochodem můžete nakupovat v Circus of Values nebo El Ammo Bandito). Elizabeth vám občas něco hodí, ale moc toho není.

Pomalejší akční část je velmi zábavná, i když i ta z Infinite mi nepřišla až tak hrozná. Kromě plnění hlavních úkolů je ale obchodní dům plný různých slepých ulic, kde najdete peníze, části oblečení, lahvičky s vylepšením zdraví/evy/štítu nebo audiology. Ty je dobré poslouchat. Někdy je na nich jen záznam s kódem k zamčeným dveřím, jindy zase rozšiřují příběh. Od Yi Suchonga se tak dozvíte, že ho skrze „okno“ sledoval nějaký Fink a kopíroval jeho výzkum plasmidů. Udělal na nich nějaká vylepšení a ty zase Suchong zkopíroval od něho.

Překvapuje mě, jak si někteří recenzenti stěžují na herní dobu. Jsem fanouškem série a proto jsem prolezl každý kout a poslechl si každý dialog a audiolog, co jsem našel. A ve hře jsem byl něco přes čtyři hodiny (zajímavostí je, že hra se náčítá plynule a kromě první nahrávací obrazovky žádnou jinou nenajdete). A na DLC, které šlo do vývoje až po hlavní hře, mi to připadá jako solidní doba. Zvlášť, když jsem nepocítil ani náznak recyklace nebo kopírování. Ti, co DLC proběhli za 90 minut, prostě nemohli vstřebat veškerý obsah a ani si ho užít. Vymlouvat se na cenu je celkem hloupé. Season Pass vás vyjde na dvacet dolarů, tedy deset na jednu příběhovou epizodu a Clash in the Clouds máte zadarmo. To mi přijde jako skvělá koupě, protože Burial at Sea je výborný. A pokud i přesto máte nutkání DLCčkem prosprintovat, SP byl i ve slevě pod dvacet dolarů.

I přesto že se bavíme o první epizodě, konec je po vzoru Infinite překvapující a celkem temný. Rozhodně jsem od krátkého stahovatelného obsahu za stovku nečekal takový šok. Ken Levine to prostě umí. Už se těším na druhou část, kde budete hrát za Elizabeth. Nejsem si jistý, jak na sebe budou epizody navazovat, protože tato první má zakončení ucelené a bez zjevného cliffhangeru (za což jsem rád, protože v opačném případě by bylo čekání utrpením). Vyplatí se tedy Burial at Sea koupit? Nejsem si jistý, proč by to někdo dělal. Vyplatí se koupit Season Pass, který ho obsahuje? Stoprocentně absolutně ano.

Pár odrážek bez ladu a skladu:

  • Elizabeth nedrží tu cigaretu na začátku hry jen tak pro efekt. Opravdu z ní párkrát popotáhne.
  • Elizabeth má stejnou animaci chůze jako v Infinite. Občas to její pobíhání nesouhlasí s tím, jak vážně se chová.
  • Circus of Values má původní dabing Kena Levina, stejně tak jako ostatní automaty vydávají původní zvuky.
  • DLC má něco přes 5 GB. Je to docela macek.
  • Booker pořád sežere vše, na co přijde. Jenže tentokrát se hodí jakákoliv možnost doplnění zdraví, protože je výhodné šetřit penězi.
  • Obchodní komplex nemá moc tématických míst, ale přesto Rapture vypadá úžasně.
  • První dva Bioshocky měly orchestrální soundtrack. Infinite nahrávalo daleko menší hudební uskupení. Tady mi trochu chyběla ta epičnost velkého orchestru.
  • Možná jsem jen málo hledal (i když to bych neřekl), ale našel jsem pouze čtyři lahvičky vylepšující zásobu evy/zdraví/štítu.
  • Ve hře je několik kinetoskopů. Videa vám lehce vysvětlí příběhové pozadí Rapture.
  • Konec je opravdu dobrý. A potkáte v něm pár známých osob.
  • Andrew Ryan ani Frank Fontaine nemají ve hře žádný audiolog. Škoda.
  • Když se kouknete do přímého zdroje světla, obraz pokryje kamerový efekt, který mi trochu vadil.
  • Elizabeth rozhodně dospěla. Možná vám ze začátku přijde trochu chladná a odtažitá, ale po dokončení DLC se tomu divit nebudete.
  • Eva se teď doplňuje jako sůl – přes lahvičky.
  • Plasmid Old Man Winter navrhnul fanoušek hry. Inspirovala ho ikona nepoužitého ledového vigoru. Nakreslil propagační plakát na tento vigor a vývojářům se tak zalíbil, že ho po lehké úpravě dali do hry.

A pár dalších obrázků:

Celý článek...