Někdy mě (abych to tak řekl) no vadí, že jako autor hrej se nemohu k tamním článkům v diskusích vyjadřovat jako normální čtenář. Važte si toho, čtenářové, vaší svobody! Protože občas je to nutkání velké. Jako např. při aktuálním článku Martina Kallera “Okénko do herní minulosti“. Takže, abych se vyhl nějakým nekalostem, udělám si z té reakce vlastní článek zde.

Martin se zamýšlí nad tím, že řada soudů od starších hráčů (jako že dříve hry byly lepšejší a hratelnější) je ovlivněna tím, jak pamět je mrcha lživá. Nasazuje nám růžové brýle, a dřív přece bylo všechno tak krásné, tráva zelenější, mládež slušnější a vzduch voňavější (no, na to si vzpomeňte, až vám tohle bude vykládat nějaký důchodec třeba v tramvaji, co vyrůstal za druhé světové války a valnou část života prožil v komunismu). No nic. Paměť je růžová mrcha, která z kebule vymezuje špatné vzpomínky a zůstávají jen ty dobré. To je pravda. Znamená to ale snad, že dnešní hry jsou proto lepší, hratelnější, než dřívější? Protože si to pořádně nepamatujeme?

Ani náhodou? Proč?

Já to mohu s klidem říci. Protože jsem jedním ze šílenců, co si rádi v Dosboxu zahrají stařičké MS-Dos hry, stejně jako nového Fallouta 3. A když nebudeme brát na zřetel děravou paměť, co nám vyjde? Že hry byly dříve hratelnější, než jsou dnes. Ale pozor!

Srovnávám velké hry doby dřívější, s velkými hrami doby dnešní. Neberu teď v potaz třeba Nintendo DSi (které jsem si před pár dny koupil, se musim pochlubit :), kde jsou hry krásné voňavé hratelné, podobné těm starým 2d a něco málo 3d klasikám. Takže třeba Civilizace 1, proti Civilizaci Revolution, nebo jak se ten poslední díl jmenuje. Nebo UFO, proti nějaké moderní 3D strategii. 2D mňamózní adventura Broken Sword, nebo Monkey Island, proti 3D adventurám.

A už asi víte, na co narážím. Když srovnáváme dřívější a dnešní hry (většinou se vyzdvihují ty z éry MS-Dosu), tak tu nejde jen o nějaký subjektivní dojem, jak se nám zdály tehdy, a jak se nám zdají dnes. Jde tu o formu těch her. Dnešní hry jsou (ty velké) komplexnější (jako program), složitější, náročnější, a nemyslím v obsahu, ale v té formě (grafika, engine, fyzika). Jako nejzásadnější je prostě přechod z 2D do 3D. Třeba si řeknete, no jo, staromilec, devětadvacetiletej dědek, kopněte ho do zadku, ale když máte 3D hru, obraz jen z principu vaše smysly a mozek zaměstnává víc, na úkor toho ostatního. Proto bude vždycky nejhratelnější díl Heroes of Might and Magic 3, i kdyby se všechny předělávky postavily na hlavu? Proč? No protože je ta hra ve 2D. To má tak velký vliv na hratelnost, že si to ani nedovedete představit. Stejně jako Settlers 2. 2D strategie. Hratelně ale žádný další 3D díl dvojku nepřekoná. Ne, myslete si co chcete, nikdy! Dvojka je Best of. Jedna z nejlepších strategií, a možná všech her vůbec. Proč? Kromě toho, že je to skvělá hra, nezatěžuje hráče ničím víc, žádnou vatou okolo, jen samotnou hratelností, – principy, které jsou komplexní, ale jednoduché, zábavné.

Když máte dnes velkou 3D hru, která se i třeba jednoduše ovládá, je hodně složitá v mechanismech uvnitř, stejně je to pořád hra, co je ve vnímání složitá (už vám nezbude žádný prostor pro fantazii! Příklad Fallout 3). Skvělá hratelnost je ovlivněna tím, když princip je jednoduchý a i forma je jednoduchá, hezká, krásná, ale jednoduchá hra. Nic víc!

V jednoduchosti je síla, no ne?

Vždyť na tom maličkém Nintendo DSi si pustím hry, které ač nové, podobají se spíš těm starým klasikám. Nic moc do 3D, pixelart grafika, jednoduché principy, hratelnost jako kráva?

Jako nezlobte se na mě, ale je to tak. Proto jsem si koupil DSi a kdybych byl hodně krutej, třeba velké hry na moderních konzolích jsou jistě zajímavé a jdou v pokroku dopředu (mám je rád), ale na tom DSi? Voni ty hry jsou prostě jednoduše hratelnější. A v tom je ten rozdíl, starých vs. nových her.

Celý článek...